Je žádoucí a správné, aby terapeutický proces a duchovní rozvoj ( tedy rozvoj osobnosti ve smyslu lidského ducha čili člověka jako duchovní bytosti, což ale nemá nic společného s náboženstvím ) spolu držely krok. Je-li tempo terapie příliš rychlé, léčba příliš snadná a pacient je překotně zbaven všech problémů a symptomů své nemoci, vede to k narcistickému posílení. Člověku hrozí, že se stane nadutým supermanem a že jako Ikaros vzlétne i následně dopadne.

Z toho hlediska je lepší, postupuje-li terapeutický proces zvolna, ztěžka, namáhavě a lopotně. Růstu člověka totiž velmi prospívá, musí-li si své ovoce vypěstovat namáhavě a v bolestech. To jej nejlépe připraví na lepší časy silnějšího zdraví. Nezáleží ani tak na druhu terapeutické metody jako na způsobu a načasování jejího použití. Nicméně čím se používá účinnější metody, tím je možné  riziko větší.