Existuje-li něco mezi pacientem a jeho terapeutem, co figuruje jako naprosto nezbytná podmínka úspěchu v procesu léčebné práce a týká se jich obou, tak je to rozhodně láska k pravdě. Nejde ani tak o důvěru pacienta k terapeutovi, jelikož důvěra jako taková je ošidná věc a vytvoří-li se mezi dvěma lidmi vůbec někdy, pak až po mnoha letech pravidelného potkávání. Mnozí lidé důvěry nejsou schopni a nikdy jí nezažijí možná proto, že instinktivně tuší v hlubině své vlastní duše její tajemnou  nevyzpytatelnost, to temné nezbadatelno, které nelze nijak řídit a z něhož se kdykoli může do vědomí a života člověka cokoli vyřítit.

Stav nedůvěry mezi terapeutem a jeho pacientem je možná mnohem přirozenější a zdravější než chiméra důvěry. Nebo jinak řečeno ve skutečnosti se jedná asi  o nějakou míru důvěry i nedůvěry. Každopádně ,aby byl člověk schopen větší míry důvěry k bližnímu, potřebuje pro sebe opravdu hodně dobrou matku. A kdo z nás ji v sobě má?

Láska k pravdě je však to, co překonává odpor k terapeutovi a strach z něj ze strany pacienta a umožňuje mu otevřít svoji duši a vydat věci, které si jinak každý nechává jen pro sebe. Terapeutova láska k pravdě mu pak pomáhá překonávat hrozné těžkosti v jeho práci, intenzivně studovat pacienta i léčebnou metodu a činí hlavním úsilí navrátit pacientovi jeho ztracené zdraví.